Vzpomínka z původního článku z roku 2019. Osobní příběh ponechávám v tehdejším čase; jazykové vysvětlení a odkazy jsem upřesnila 2. října 2026.
Víte, co je to saudade? Ne?! Já to také nevěděla, dokud jsem si do rukou nevzala knihu Atlas štěstí od Helen Russellové.
Saudade je portugalské slovo používané také v Brazílii. Slovník Infopédia ho popisuje jako stesk, nostalgii a pocit chybění lidí, míst či času, k nimž máme citový vztah. Pro mě je to v tomhle příběhu hlavně něžné, trochu bolestné vzpomínání.
Můžete ho zažívat třeba při vzpomínání na první lásku, vzpomínce na místo, kde jste prožili dětství nebo při prohlížení fotek z báječné dovolené.
Já si přesně tenhle pocit zažila na chalupě, kde se mi do rukou dostaly tyhle deníčky (kdo jste je také měl.-)?), do kterých jsem si, jako šestnáctiletá či sedmnáctiletá psala citáty, básničky, prostě takový ten holčičí svět plný zamilování a poznávání (se).
Nedržela jsem je v ruce určitě víc než 20 let a přiznám se, že jsem měla několikrát v očích slzy nostalgie. Překvapilo mě, kolik z těch textů jsem ani nemusela dočítat do konce a přesně jsem věděla pokračování.
Pro sebe jsem si říkala: Co bych teď s odstupem 30 let té 17leté holce řekla? Co bych dělala jinak, kdyby byla možná cesta časem a já se znovu vrátila se současnými zkušenostmi do tohoto období?
Určitě bych se jí snažila vnuknout větší VÍRU v SEBE SAMA a LÁSKU K SOBĚ.
Víru v to, že stačí dávat na svoje pocity a člověk pozná, co je dobré pro něho samotného. Že ne vždy jsou skvělé „dobré rady“, které jsme dostaly, a že často je nutné dělat pravý opak. Že základní otázkou by vždy mělo být: Co chci JÁ? A podle toho, jak to CÍTÍM, tak tak jednat.
A že jsem k sobě laskavá, mám se ráda i se svými nedokonalostmi a pro sebe jsem vždy na PRVNÍM místě.
Taky bych se ji snažila varovat před srovnáváním se. To, co se jeví navenek, je často zcela jiné, než skutečnost. My vidíme často jen pozlátko, leckdy masku, hraní rolí, ale skutečnost… kdo ví, jaká je…. JDI VLASTNÍ CESTOU!
A pokud bych jí mohla předat 3 rady jako sudička, tak určitě by to byla ještě větší ODVAHA. JDI DO TOHO, ALESPOŇ TO ZKUS, u věcí, kde je případný neúspěch únosný, stojí za to udělat malý pokus.
Snad se mi tohle daří předávat svým dcerám, snad… A jsem ráda, že jsem si postupně tyhle 3 rady začala do svého života dávat. Někdy si to musím hodně připomínat😊, protože prostě zvyk je železná košile😊. A až se mi třeba za dalších 30 let dostane do rukou tenhle článek, chci si říct, že dalších rad třeba nebylo a bylo a je to prostě skvělá jízda.
A co vy? Při čem tenhle pocit nostalgie zažíváte?
A co byste poradili svému 17letému JÁ😊?
Možná i vy máte doma zápisník, do kterého se chcete po letech podívat. Pokud vás láká začít nový, najdete tu různé způsoby psaní deníku.
